Maison Pierre Seilhan

menu-ensavoirplus

V 15. a 16. století měla výzdoba uzavřených chórových lavic pomocí řady tapisérií, vyprávějících život svatých zakladatelů, dvojí úlohu. První bylo barevné oživení vysokých dřevěných obložení lavic, druhá pak byla etická. (Tapiserie se umisťovaly nad lavice vždy na určitou dobu a cyklicky – např. podle liturgické doby.) Tím, že připomínaly důležité skutečnosti ze života světce, scény takto vyložené podporovaly zbožnost, zápal a ducha následování. Tapiserie probíhaly v horní části po celé délce lavic, včetně chórové přepážky (letnýře). Laura Weigertová poznamenává, že toto textilní zařízení chóru – fenomén, který můžeme pozorovat nejen ve Francii, ale i v Německu, Anglii a Itálii – bylo nazýváno dorsalia. Aplikace principů Tridentského koncilu způsobila postupnou přeměnu chórů, jejíž součástí často bylo, kvůli dosažení vizuální jednoty mezi chórem a lodí, odstranění chórové přepážky. Tím se stalo užití řady spojených tapiserií čímsi překonaným. (Je třeba nicméně poznamenat, že mnohé z tapiserií zmizely už v průběhu náboženských válek). Od této doby byla vyobrazení života svatých umisťována na dřevěné přepážky za sedadly. Tato dorsalia na dřevě učinila hagiografické vyprávění čímsi stabilním a přístupným (pohledu) bez závislosti na fázi aktuálního liturgického cyklu.

Od 17. století začínají být scény ze života Panny Marie nebo svatých oddělovány jedny od druhých pomocí rámujících okrajů z tkaných bodů (bordura), čímž vzniká mezi jednotlivými epizodami mezera. S tímto rozdělením na části dochází také k nahrazení příběhové a prostorové linearity textilních dorsálií: od nynějška jsou jednotlivé scény uzavřeny do bloků o šířce jednoho opěradla. Díky prostorovému oddělení se scény mohou vzdálit jedny od druhých a přitom zachovat soudržnost vyprávění. Zdá se, že oněch šest dorsálií uchovávaných v Domě Petra Seily v Toulouse (Francie) je spjato s posledním zmíněným uspořádáním. Plátna, zasazená do rámů vyřezávaných lupénkovou pilou, představují devět scén ze života svatého Dominika, obohacených o vyobrazení mučednické smrti „kefaloforů“ z Muretu. Renesanční řady tapisérií vzdávaly hold svatému zakladateli místní církve anebo světci, jehož ostatky byly uchovávány na daném místě. Podobně oněch šest zkoumaných dorsálií dnes připomíná světce, zakladatele Řádu kazatelů, na místě, kam nastěhoval svou první komunitu v roce 1215. Literární žánr vypravování je oživen divadelním zpracováním událostí, které jsou zobrazeny v popředí plátna na scénách obklopených oponou.

Laura Weigertová vysvětluje že „mezi dalšími rozmanitými funkcemi sloužila výzdoba chórů také k ukázání štědrosti dobrodince, jenž hrál důležitou roli při výběru a uspořádání zobrazených událostí“. Donátor mohl „být včleněn do života světce trojím způsobem: prostřednictvím znaku (erbu), zahrnutím jeho vlastního portrétu a skrze nápisy dokumentující uskutečnění daru“.

Na čtyřech dorsáliích z Domu Petra Seily skutečně nalézáme nápisy, jež obsahují jména a úřady osob. Na všech šesti jsou erby. Tyto znaky, jež jsou situovány v dolní části děl, umožnily v průběhu jejich restaurování (v letech 2005 až 2008) stanovit místo, na kterém byly vytvořeny: je jím konvent Řádu kazatelů v Trevíru. Tento posun ve znalosti historie obrazů nebyl hned rozvíjen. Avšak jestliže nápisy a erby skutečně náleží dobrodincům, je třeba je brát v úvahu a zajímat se o ně, jakožto o cenné svědky dokumentující kontext vzniku těchto dorsálií. Hráli mecenáši kromě financování uměleckého výtvoru ještě nějakou další roli? Nepodíleli se například ve větší míře na projektu přestavby chóru? Ke spojení mezi jejich erby a konkrétní scénou ze života svatého Dominika došlo náhodně, nebo bylo přesně určené v objednávce? Štědrost dárců byla málokdy nepodmíněná, jak o tom svědčí jejich závěti. Doufali, že dar napomůže uchování jejich památky a že přispěje k jejich spáse. Na zobrazení zakladatele kazatelů se jistě projevily osobní nároky dárců. Ačkoliv ve zničeném kostele kazatelů v Trevíru už nejsou slouženy žádné mše svaté, řád nepřestává sloužit mše za své dobrodince. O umístění dorsálií v Toulouse ví jen několik konzervátorů a trevírských historiků, nicméně každý návštěvník Domu Petra Seily při prohlídce uslyší jména jako Johannes Wimarus Pieper, Johannes Fridericus Gihr, Christophorus Wittman a Adamus Binque. Zdá se, že očekávání mecenášů se naplňují ještě lépe, než si oni sami dokázali představit…

FacebookTwitterGoogle Bookmarks