Dům Petra Seily

menu-ensavoirplus

Malovaný strop posluchárny Bruna de Solages

(dříve kaple konventu Inkvizice)

V roce 1647 podnikli bratři kazatelé v Toulouse přestavbu staré jednací síně inkvizice na kapli otevřenou pro věřící. Právě tehdy k nim přichází mladý osmnáctiletý muž, Baltazar František Moncornet (1630–1716). Syn rytce Baltazara Moncorneta, usazeného v Paříži v ulici Saint-Jacques v blízkosti velkého konventu Jakobínů, se touží stát členem řádu. Když oblékl hábit a přijal jméno Baltazar Tomáš, je mladému novici, jenž do řádu vstupuje jako laický bratr, svěřena výzdoba 15 kazet stropu v nové kapli. Podnětem pro realizaci tohoto díla je reforma Šebestiána Michaelise. Bratr Baltazar Tomáš má znázorněním událostí ze života svatého Dominika podpořit rozjímání o důvodech, které vedly k založení řádu.

Pro tuto práci — první, která je od něho známá — není bratr Baltazar Tomáš bez podkladů. Na počátku 17. století byly totiž v Paříži (1) a v Anvers (2) vydány a rozšířeny ilustrované životopisy svatého Dominika, zahrnující 32 vyobrazení v rytině. Několik století po katalánských a italských oltářních obrazech tak tyto publikace předávaly přístupnou formou základní rysy života svatého Dominika. Z důvodu rozvržení stropu museli — bratr Baltazar Tomáš a komunita — zvolit z těchto 32 předloh 15 výjevů. Vybrali je tak, aby vzniklo souvislé pojednání, členěné do 5 řad vždy o 3 obrazech, přičemž každá řada měla rozvíjet jedno základní téma.

Co do stylizace se bratr Baltazar Tomáš inspiruje také z dalších rytin, například znázorněním zjevení svatých Petra a Pavla svatému Dominikovi od Aegidia Sadelera. (3) Mladému novici trvalo 2 roky (1648–1650), než své dílo úspěšně dokončil. Dnes, po dlouhém období, kdy byl kazetový strop zakryt podhledem (1860–1990), je jeho práce opět přístupná očím návštěvníků.

plafond


1-Ioannes Nys, Vita et miracula S. P. Dominici prædicatorii ordinis primi institutoris, [Parisiis], [Ioanne Le Clerc], [c. 1610].
2-Ioannes Nys, Vita et miracula S. P. Dominici prædicatorii ordinis primi institutoris, Antverpiæ, apud Theodorii Gallæum,1611.
3-Aegidius Sadeler, Apparition de saint Pierre et de saint Paul à saint Dominique, 1611. Rytina na papíře, 540 x 392 mm. Inv. RP-P-OB-5138, Rijksmuseum, Amsterdam (Nizozemí).

1. řada

Ohlašující znamení

Řada rozvíjí hlavní témata ze života svatého Dominika, a to s využitím příběhů, jak legendárních tak i historických, které jsou určující pro identitu řádu.

1. obraz: Křest svatého Dominika 2. obraz: Ohlašující znamení 3. obraz: Prodej pergamenů v Palencii

vie-saint-dominique-1

 

1. obraz: křest svatého Dominika

Zásadním detailem díla – bohužel špatně viditelným – je hvězda na čele malého Dominika, křtěného ve farním kostele v jeho rodné vesnici, v Calerueze (Kastilie). Hvězda symbolizuje Boží milost, která vchází do dítěte. Tuto skutečnost vyjadřuje i holubice, symbol Ducha svatého, patrná v horní části obrazu. Hvězda naznačuje také skutečnost, že sám Dominik byl zářící hvězdou, vedoucí jeho současníky:

„A tak se naše svatá matka církev chvěje radostí, když v nádheře její oblohy, která již tak září rozličným jasem svatých, začíná se třpytit nová hvězda, jež vysílá světlo vzácné a nad jiné vynikající.“

(Řehoř IX., Mandát ke kanonizaci - (4)).

Tento symbolický význam hvězdy je zde důležitější než v hagiografickém vyprávění:

„Jeho kmotra viděla na čele malého Dominika cosi jako hvězdu… Tato paní byla urozená.“(5)

2. obraz: ohlašující znamení

Překvapený pohled jeho rodiny a požehnání Boha Otce doprovází několik znamení, jež ohlašují Dominikovo poslání. Kromě hvězdy, která stále září na jeho čele, poletují kolem hlavy dítěte včely – symbol řečnického umění. Naznačují, že slovo zakladatele kazatelů bylo sladké a silné jako med, plné moudrosti.

Ačkoliv významné místo na obraze zabírá kolébka, Dominik spí na zemi, s malými ručkami složenými pod hlavou. Tím je vyjádřen jeden ze způsobů odříkání, který praktikoval v dospělosti, totiž zřeknutí se měkkého lůžka.

Spojení těchto tří znamení divákovi odhaluje nasměrování Dominikova života: usilovat o odříkavý způsob života, aby mohl slovem i příkladem kázat a osvěcovat druhé.

Z toho plyne, že „už jako chlapec se vyznamenával a mohls vytušit, že ve zralém věku ho očekává velký úkol“. (6)

3. obraz: prodej pergamenů v Palencii

Dominik vždycky osvědčoval k druhým lidem soucit a milosrdenství - jak vzhledem k jejich fyzické, tak i duchovní spáse. Tento jeho postoj se stává zjevným (co se týče událostí známých z jeho života) poprvé právě v tomto okamžiku.

V téže době, kdy studoval v Palencii, nastal téměř po celém Španělsku velký hlad. Dominika tehdy v duši pohnula nouze chudých lidí. Tak hluboce s nimi cítil, že se rozhodl skutkem uposlechnout Pánových rad a zmírnit, jak jen to bylo v jeho silách, bídu umírajících chudáků. Prodal tedy knihy, které vlastnil – ačkoliv pro něj byly nezbytné – a taky všechny své věci. Když takto shromáždil almužnu, rozdělil ji a dal chudým (srov. Žl 111, 9).“ (7)

„Jeho ctnosti stále vzrůstaly a všem se zdálo, že je den ode dne lepší. Skvěl se mezi nimi bezúhonným životem jako hvězda mezi mraky. U všech budil obdiv. Tato dobrá pověst o něm došla k sluchu biskupa v Osmě. Ten, když si pečlivě ověřil, co je na tom pravdy, dal si Dominika zavolat a učinil ho při svém chrámě řeholním kanovníkem.“ (8)

Dominik je hvězdou a jeho světlo začíná přitahovat druhé. Studenti teologie i mistři prodávají své majetky, aby je mohli rozdat v almužnách.

 


4-Saint Dominique. La vie apostolique. Textes du XIIIe siècle, éd. Marie-Humbert Vicaire, Paris, Le Cerf, « Chrétiens de tous les temps, 9 », 1983, s. 32.
5-Gérard de Frachet, Saint Dominique et ses frères. Évangile ou croisade ? Textes du XIIIe siècle, éd. Marie-Humbert Vicaire, Paris, Le Cerf, « Chrétiens de tous les temps, 19 », 1979, s. 53, 9a.
6-Srov. Jordán Saský, Život svatého Dominika, v českém překladě s předmluvou a poznámkami podává br. Josef Maria Fojtů O.P., Olomouc, 1941, s. 17.
7-Srov. ibid., s. 18-19.
8-Srov. ibid., s. 19.

2. řada

Vznik Řádu kazatelů

Biskup Diego z Osmy, do jehož služby vstoupil Dominik jako kanovník, byl vyslán na diplomatickou misi ve věci uzavření sňatku mezi kastilským korunním princem a princeznou z Dánského království. Cesta do těchto severských zemí vedla přes jihovýchodní Francii, kde kacířství rozdělovalo jak církev, tak i vrchnost. Místní biskupové byli v této situaci bezmocní a marně se pokoušeli křesťany znovu shromáždit k jednotě a pravé víře. Diego z Osmy a Dominik vypracovali plán na podporu legátů vyslaných papežem, aby učinili přítrž expanzi kacířů.

I když Diego pracoval v oblasti Languedoku a Toulouse, zůstával stále odpovědný také za svoji diecézi. Když jednou odjel, aby v Osmě splnil svoje biskupské povinnosti, zemřel tam a zanechal tak Dominika, aby sám hledal prostředky k naplnění misionářského nadšení, kterým byli oba prodchnuti.

1. obraz: zbraněmi evangelia přivést každého člověka k obrácení 2. obraz: být Kazatelem: nové a specifické poslání 3. obraz: schválení papežem Honoriem III.

vie-saint-dominique-2

1. obraz: zbraněmi evangelia přivést každého člověka k obrácení

Dominik s několika biskupy rozvíjí svou počáteční intuici: všeho se zříct (biskup a Dominik jdou bosí) a v evangelijní chudobě hlásat slovo pravdy, která je pro obrácení kacířů účinnější než meč (Dominik drží meč v ruce). Právě probíhající konverze heretika, který předtím úmyslně zavedl Dominika a biskupa na špatnou cestu do trní a bodláčí, je zde symbolizována jeho dvojznačným postojem.

2. obraz: být Kazatelem, nové a specifické poslání

Řád založený Dominikem je řádem kazatelů. Ne řádem těch, kdo kážou pouze příležitostně, ale řádem, jehož celé bytí je zasvěceno hlásání Božího slova — jak samotný akt kázání, tak i všechna ostatní každodenní činnost. To bylo pro 13. století, stejně tak jako pro století 17., něčím radikálně novým a neobyčejně specifickým. K obraznému znázornění této skutečnosti jsou použita dvě znamení:

  • pes ležící před zeměkoulí a držící v tlamě planoucí pochodeň. Kazatelé, tak jako psi Dobrého pastýře stráží ovce, jimiž jsou, podle evangelia svatého Jana (10. kapitola), věřící. Chrání je před útoky kacířů, kteří jsou připodobněni dravé zvěři, vlkům a liškám, kteří rozhánějí a rozchvacují stádo, světlem lásky a Božího slova.
  • růženec (zde podávaný Pannou Marií svatému Dominikovi) je pro kazatele vzácným nástrojem pro hlásání Božího slova. Je také pomůckou pro připomínání si událostí ze života Krista Spasitele a oporou ve zbožnosti, zvláště k Matce Boží, která bdí nad každým věřícím „nyní i v hodině smrti“. (9)

3. obraz: schválení papežem Honoriem III.

Dominik byl doprovázen při svém kazatelském putování mnoha mladými muži. S jistotou víme, že několik z nich se k Dominkovi v roce 1215 v Toulouse připojilo prostřednictvím řeholních slibů. Toulouský biskup Fulko se za tyto nové kazatele zaručuje. Avšak k tomu, aby mohli svobodně jít do každé diecéze a být tam přijati místním biskupem, bylo nutné získat papežské potvrzení a pověřovací listiny. První schvalovací bulu předává papež Honorius III. Dominikovi dne 22. prosince, druhou pak v lednu 1217.

Podle snu Inocence III., předchůdce Honoria III., Dominik a jeho bratři upevní církev tam, kde vykazovala slabá místa. Výjev, jak Dominik podpírá kostel, je velmi slabě patrný v pravém horním rohu obrazu.

 


9-Tradice o předání růžence svatému Dominikovi nenáleží k zakládajícím řádovým příběhům. Jedná se o pozdější legendu, přenášející na svatého Dominika praxi, kterou řád s horlivostí postupně rozvinul.

 

3. řada

O několika podstatných prvcích života kazatelů

Každá reforma zavedená řádem v průběhu staletí se snažila, pomocí věrnějšího zachovávání řádových zvyklostí, o soulad s hodnotami, jež byly kazatelům vlastní od samého počátku. Aby se tak ale mohlo stát, je třeba shodnout se na tom, které jsou tyto hodnoty, trvale zaměřené na hlásání Božího slova.

1. obraz: svatý Petr a svatý Pavel potvrzují apoštolský původ řádu 2. obraz: se svatou Cecilií a svatou Kateřinou: slavit liturgii a studovat 3. obraz: za všech okolností hlásat Slovo

vie-saint-dominique-3

1. obraz: svatý Petr a svatý Pavel potvrzují apoštolský původ řádu

„Když byl muž Boží v Římě a v bazilice svatého Petra prostíral před Boží tváří své modlitby za zachování a růst řádu, který božská pravice jeho péčí rozšířila, Boží ruka na něm spočinula. Zjevili se mu Petr a Pavel, ta knížata plná slávy. První, Petr, mu předal hůl, poté Pavel knihu, a oba dva připojili: ‚Jdi a kaž, protože Bůh si tě vyvolil pro tuto službu.‘ V tom okamžiku se mu zdálo, že vidí své syny rozptýlené po celém světě, jak jdou po dvou, aby národům hlásali Boží slovo.“ (10)

V kontextu 13. století bylo třeba, aby se jakékoliv náboženské uskupení spojené s římskou církví nějak odlišilo od skupin heretických. Tuto roli sehrála biskupská a papežská schválení a zmíněné zjevení svatých Petra a Pavla. Tím bylo vyjádřeno zapojení řádu do apoštolské tradice a pověření bratří k pokračování evangelizačního poslání, započatého již v první křesťanské generaci, vedené apoštoly. Toto převedení pravomoci k hlásání Božího slova na svatého Dominika a jeho bratry je symbolizováno darováním hole putujícího kazatele a předáním knihy Písma mdash; Slova, které má být ohlašováno.

2. obraz: se svatou Cecilií a svatou Kateřinou: slavit liturgii a studovat

V srpnu 1217 svatý Dominik rozptýlil svoji malou komunitu napříč Evropou.

„Poté, co rozeslal své bratry, opustil Dominik toulouský kraj. Kázal v severní Itálii a sídlo měl v Římě.“ Obraz představuje jednu scénu, která se odehrála v době, kdy byl Dominik v Římě v konventu svaté Sabiny.

Podle Dětřicha z Apolda (Dietrich von Apolda) Dominik v noci bděl a modlil se. A měl vidění: tři ženy procházely mezi spícími bratřími a žehnaly je svěcenou vodou. Na Dominikovu otázku odpověděla Panna Maria (uprostřed obrazu), že ona je ta, kterou každý večer vzývají při zpěvu Salve Regina jako „orodovnici“ a že jejími družkami jsou Kateřina a Cecílie. Kateřina (Alexandrijská) je patronka filozofů. Cecílie, znázorněná s hudebním nástrojem v rukou, je patronkou liturgie.

„Když bratří kazatelé nejsou venku, aby hlásali evangelium, věnují svůj čas studiu a společné modlitbě. Jejich odříkavý způsob života (askeze) záleží ve studiu a věrnosti v modlitbě, a proto je jejich spánek pokojný, jako se děje těm, kdo mají čisté srdce.“ (11)

3. obraz: za všech okolností hlásat Slovo

Kázání je také formou askeze. Ani protivenství přírodních živlů, ani nepřátelství lidí nemohou zadržet apoštolský zápal. Takový smysl lze vyvodit ze zázračné události, o níž vypráví Bertrand z Garrigues, druh svatého Dominika:

„Na cestě, kterou s ním (s Dominikem) jednoho dne konal, se strhla velká bouřka. Prudký liják už smáčel zem, když mistr Dominik znamením kříže hnal před sebou průtrž mračen, a to tak dobře, že jak pokračovali kupředu, viděli sice nadále před sebou déšť stékat na zem, avšak bez toho, že by se jediná kapka dotkla i jen lemu jejich šatů.“ (12)

Vytrvale pokračovat v kazatelském poslání apoštolů, kráčejíce vždy ve dvou, nenechat se od toho odradit žádným protivenstvím, sytit se intenzívním životem modlitby a studia: takto tedy vnímali své povolání observantní bratři v Toulouse v 17. století.

 


10-Podle Konstantina z Orvieta, v Saint Dominique et ses frères. Évangile ou croisade ? Textes du XIIIe siècle, éd. Marie-Humbert Vicaire, Paris, Le Cerf, « Chrétiens de tous les temps, 19 », 1979, s. 86–87.
11-Jean-Michel Maldamé, Vie de saint Dominique. Tableaux de Balthazar-Thomas Moncornet, Toulouse, Institut catholique de Toulouse, 1998, s. 24.
12-Jordán Saský, Libellus, v Saint Dominique et ses frères. Évangile ou croisade ? Textes du XIIIe siècle, éd. Marie-Humbert Vicaire, Paris, Le Cerf, « Chrétiens de tous les temps, 19 », 1979, s. 128.

 

4. řada

Spása, dílo Kristovo, v srdci kázání

Cílem kázání je hlásat lidem spásu získanou Kristem skrze jeho smrt a vzkříšení. Tři výjevy ze života svatého Dominika znázorňují vizuálně tuto spásu, která zasahuje člověka v celistvosti jeho bytí.

1. obraz: svatý Dominik a jeho zkušenost spásy 2. obraz: vzkříšení stavitele v Římě 3. obraz: vzkříšení jednoho dítěte v Římě

vie-saint-dominique-4

1. obraz: svatý Dominik a jeho zkušenost spásy

Dominik, jakkoliv byl svatý, nebyl zcela osvobozen od hříchu a úkladů zla. On sám zakusil, že spása přichází od Krista a nikoho jiného.

Malbu poškodila zatékající voda. Přeci však se v horní části obrazu dosud dá rozeznat červeně namalovaný ďábel: v rukou zdvižených nad hlavu drží kámen, který se chystá svrhnout na Dominika, aby ho zahubil.(13) Je tomu tak bez ohledu na důvěru, kterou Dominik vkládá v Krista Spasitele.

2. obraz: vzkříšení stavitele v Římě

V konventu svatého Sixta v Římě „došlo ke zřícení zdiva, které zasypalo ve sklepě stavitele, jehož bratři najali. Muž zůstal dlouho zavalený pod hromadou sutin. Bratři přispěchali, když se doslechli o neštěstí tak strašném a nečekaném. Nadmíru se rmoutili, znepokojeni jednak nejistotou, jak je tomu ohledně stavu duše zemřelého, a pak také rozčileným shonem lidí pobouřených proti nim. […] Muž Boží, náš laskavý otec Dominik, jenž byl v srdci plný důvěry vůči Pánu, nemohl snést zármutek svých bratří. Dal přinést tělo zemřelého, které vytáhli ze sklepa, a mocí svých modliteb ho na místě navrátil k životu i zdraví.“ (14)

3. obraz: vzkříšení jednoho dítěte v Římě

Sestra Cecilie, inspirována evangelijními příběhy, se rozpomíná:

„Jedna žena, římská měšťanka z farnosti Nejsvětějšího Spasitele (San Salvatore in pensilis) a rodačka z Buvalisco, jež se jmenovala paní Tura, chovala k blaženému Dominikovi velkou úctu. Její jediné dítě, ještě malé, bylo těžce nemocné. Jednoho dne, když blažený Dominik kázal v kostele svatého Marka v tom městě, řečená paní, roznícená touhou slyšet z jeho úst slovo Boží, nechala svého syna, jak byl, doma a vydala se do kostela, kde blažený Dominik hlásal slovo Páně. Když kázání skončilo a ona se vrátila domů, našla své dítě mrtvé. Byla pro to zasažena velkou bolestí, ale mlčky potlačila své pohnutí. V důvěře v Boží pomoc a v zásluhy blaženého Dominika vzala s sebou své služebné a se svým zemřelým synem v náručí se vydala hledat blaženého Dominika do kláštera svatého Sixta, kde se tehdy s bratřími zdržoval. V té době se dům upravoval pro přijetí sester, proto, jak byl ponechán otevřený kvůli řemeslníkům, mohli do něj vejít i jiní lidé. Ona tedy vešla a nalezla blaženého Dominika, jak stojí u dveří do kapitulní síně, jako kdyby tam na něco čekal. Když ho uviděla, položila mu své dítě k nohám, poklekla před ním a začala ho v slzách prosit, aby jí vrátil jejího syna. Tehdy blažený Dominik, jat soucitem s tak velkou bolestí, od ní trochu poodešel a krátce se pomodlil. Potom znovu povstal, přistoupil k dítěti a učinil nad ním znamení kříže. Pak vzal chlapce za ruku, pozvedl ho živého a v plném zdraví a odevzdal ho zcela bez úhony matce: přitom ji prosil, aby o tom nikde nemluvila. Ale ona se vrátila se svým synem domů s velikým jásotem a tak vypravovala, co se s ním stalo, že se pověst o tom dostala až k uším papeže. Ten chtěl onen zázrak uvést ve známost všeho lidu veřejným vyhlášením. Ale blažený Dominik, který opravdově miloval a strážil pokoru, mu v tom zabránil: prohlásil, že v tom případě by se přeplavil přes moře, šel by k Saracénům a v tomto kraji by už nezůstal. Papež dostal strach a chránil se tu událost zveřejnit, ale Pán, který v evangeliu řekl: ‚Kdo se ponižuje, bude povýšen‘, a který má ve zvyku oslavit a vyzdvihnout své služebníky i proti jejich přání a úmyslům, vzbudil od té doby u lidí prostých i vznešených tak oddanou úctu k blaženému Dominikovi, že ho všude následovali jako Božího anděla a že se každý považoval za šťastného, když se ho mohl dotknout nebo mít na památku nějaký kousek jeho oděvu. Došlo až k tomu, že tak ostřihali jeho plášť a kápi, až mu sahala sotva ke kolenům. Bratří se snažili jeho šat ochránit, ale blažený otec, který se radoval z této úcty, jim řekl: ‚Nechte je tak, ať učiní zadost své zbožnosti.‘

Tomuto tak velikému zázraku byli přítomni: bratří Tankréd, Othon, Jindřich, Řehoř, Albert a mnozí další. Oni to vše později vypravovali sestře Cecilii, která zas pobývala v klášteře Santa Maria in Tempulo, a dalším mniškám.“ (15)

 


13-Co se týče této události, srov. Jean Giffre de Rechac, La vie du glorieux patriarche saint Dominique…, Paris, chez Huré, 1647, sv. 1, s. 377.
14-Konstantin z Orvieta, v Saint Dominique et ses frères. Évangile ou croisade ? Textes du XIIIe siècle, éd. Marie-Humbert Vicaire, Paris, Le Cerf, « Chrétiens de tous les temps, 19 », 1979, s. 120.
15-Les Miracles de saint Dominique, č. 1, v M.-H. Vicaire, Saint Dominique, la vie apostolique, s. 103.

 

5. řada

Dominikova svatost, jeho důvěrnost s Pánem

Může se zdát, že poslední řada se týká pouze Dominikovy svatosti, jakožto důvěrného vztahu s Pánem. Ale u Dominika neexistuje žádné rozdělení mezi osobním vztahem k Bohu a životem věnovaným spáse bližního. Tyto skutečnosti se živí navzájem: jedna působí plodnost toho druhého.

1. obraz: bičování jako prostředek k osobnímu obrácení 2. obraz: předpověď plné účasti na božském životě 3. obraz: Dominikova pozemská smrt a vstup do nebe

vie-saint-dominique-5

1. obraz: bičování jako prostředek k osobnímu obrácení

Svědectví o Dominikově zbožnosti od bratra Jana Navarského, který složil profesi do rukou zakladatele v konventu svatého Romana (Saint-Romain) v Toulouse, bylo takto zachyceno v Boloni při kanonizačním procesu:

„Dominik se věnoval modlitbě ve dne i v noci; modlil se více než ostatní bratři, se kterými žil, bděl déle než oni a umrtvoval své tělo tvrdším a častějším bičováním. Svědek to ví, protože ho velmi často viděl, že to dělá. Slyšel některé bratry, jak říkali, že se dával bičovat a že sám se bičoval trojitým železným řetězem.“ (16)

2. obraz: předpověď plné účasti na božském životě

Dominikova zbožnost byla rozněcována touhou spojit se se svým Pánem. Jeho modlitba byla vroucí a vystupňovala se krátce před jeho smrtí:

„‚Kdy opustím tento pozemský příbytek, toto tělo z prachu a hlíny, abych spatřil svého Boha a své všechno?‘ Nebe ho nenechalo déle trpět v jeho toužebném umdlévání. Bůh mu k útěše v jeho žhavých touhách poslal jednoho ze svých andělů: ten byl pověřen, aby mu přinesl zprávu o jeho brzkém odchodu ze světa. Světec byl tehdy na vrcholu roznícení a stravován horoucí modlitbou, když tu spatřil, jak se před jeho očima zjevil jeden z oněch nebeských dvořanů, úchvatně krásný, zářící světlem a s neporovnatelně půvabnou, sladkou tváří. ‚Pojď, miláčku našeho Pána,‘ řekl mu, ‚a přichystej se, že vstoupíš do oněch pravých radostí, jež jsou vyhrazeny vyvoleným.‘ Světec při té zprávě myslel, že je již v ráji: tak velká byla radost, která zaplavila jeho srdce. Když však znovu přišel k sobě, uvážil, že to bylo ohlášení blízké smrti, a že má zařídit, co je nutné pro blaho jeho dítek.“ (17)

„Před svou smrtí řekl rovněž bratřím, že jim bude užitečnější po smrti než za života. Znal s pevnou jistotou Toho, jemuž svěřil poklad svých námah a svého plodného života, a nepochyboval o koruně spravedlnosti, která pro něj byla připravena.“ (18)

3. obraz: Dominikova pozemská smrt a vstup do nebe

Několik Dominikových slov útěchy a povzbuzení bratřím bylo uchováno jako duchovní odkaz, aby byl z generace na generaci naplňován. Členové řádu nadále udržují tato slova zakladatele v paměti, stejně jako jeho tělo. To je stále uložené v Boloni, v konventu, kde zemřel, a přitahuje ty, kdo se od 6. srpna 1221 svěřují jeho přímluvám.

Dominikova smrt nebyla sama o sobě koncem — ani pro něj, ani pro řád — ale počátkem. Zvláště na to chtěl mladý bratr-umělec upozornit. Vpravo na obraze, ve skupině bratří, jeden bratr drží zdvižený ukazovák, aby naznačil, že pozemská skutečnost smrti je také duchovní skutečností vstupu do nebe. Další pak — s nápadně velkou paží — ukazuje touto rukou na Dominikovo tělo. Ale jeho pohled obrácený doleva vytváří spojnici s jiným bratrem, jehož tvář pozdvižená k nebi je ze strany oříznutá rámem obrazu. Tento bratr, jménem Guala, byl převorem konventu v Brescii (Itálie). V čase Dominikovy smrti spal „spánkem docela lehkým“ ve zvonici tamějšího kláštera…

„Spatřil v nebi cosi jako otvor, jímž procházely dolů dva zářící žebříky (viz žebříky namalované na pozadí obrazu). První žebřík nahoře držel Kristus, druhý jeho Matka; a po obou dvou přecházeli andělé, sestupujíce a zase vystupujíce. Dole mezi těmi dvěma žebříky bylo sedadlo a kdosi na tom sedadle. Vypadal jako některý bratr řádu: tvář měl zahalenou kapucí, způsobem, jakým obvykle zahalujeme naše mrtvé. Kristus a jeho Matka vytahovali pozvolna žebříky nahoru, až onen, co nejprve seděl docela dole, se dostal až na vrcholek. Když byl přijat do nebe, za zpěvu andělů a v záři nesmírného světla, třpytivý otvor v nebi se zavřel a dál už se nic neukázalo. Bratr, který měl to vidění, ačkoli byl dost churavý a slabý, rychle nabyl sil a ihned vyrazil do Boloně. Tam se dozvěděl, že v tentýž den, právě v tu hodinu, Kristův služebník Dominik zemřel.“ (19)

 


16-Saint Dominique. La vie apostolique. Textes du XIIIe siècle, éd. Marie-Humbert Vicaire, Paris, Le Cerf, « Chrétiens de tous les temps, 9 », 1983, s. 51-52.
17-Jean Giffre de Rechac, La vie du glorieux patriarche saint Dominique…, Paris, chez Huré, 1647, sv. 1, s. 486-487.
18-Jordán Saský, Libellus, v Saint Dominique et ses frères. Évangile ou croisade ? Textes du XIIIe siècle, éd. Marie-Humbert Vicaire, Paris, Le Cerf, « Chrétiens de tous les temps, 19 », 1979, s. 125.
19-Jordán Saský, Libellus, v Saint Dominique et ses frères. Évangile ou croisade ? Textes du XIIIe siècle, éd. Marie-Humbert Vicaire, Paris, Le Cerf, « Chrétiens de tous les temps, 19 », 1979, s. 125-126.

 

FacebookTwitterGoogle Bookmarks