Chronologie jeho života

Zázraky svatého Dominika

1. Zázraky spojené s kázáním

Vyhnání sedmi démonů

Na základě vyprávění sestry Cecílie byly mezi lety 1272 a 1288 shromážděny do spisu Zázraky svatého Dominika události, které se udály v roce 1221. Tehdy, nedlouho před svou cestou do Boloně na generální kapitulu v květnu téhož roku, Dominik trávil postní dobu v Římě, a mohl tak spolu s dalšími bratry z komunity u svaté Sabiny navštěvovat mnišky, které sídlily u svatého Sixta.

Zázrak spojený s kázáním: démon nesnese účinnost světcova slova…

Blažený Dominik kázal s mocí slovo Páně a držel se blízko mřížky, aby ho sestry mohly vidět a slyšet. A hle, žena plná démonů, kterých prý měla sedm, začala prudce narušovat kázání a křičela: „Zhýralče, zhýralče, svým kázáním jsi mi z nich čtyři vzal. Byli moji a tys mi je sebral.“ A opakovala neustále: „Zhýralče, zhýralče!“ Lidé reptali, protože bránila kázání. I Dominik ji několikrát řekl: „Mlč, mlč!“ Démoni odpověděli ústy ženy: „Nevyháněj nás odsud, je naše a my z ní nevyjdeme. Je nás sedm, kteří jsme do ní vešli různými způsoby.“ A všichni začali v různých tónech vyprávět, jak vstoupili do ženy. A jak lidé kvůli tomu stále více hlučeli, blažený Dominik vztáhl ruku, učinil znamení kříže a řekl: „Ve jménu Ježíše Krista, přikazuji vám z této ženy vyjít a už jí nikdy neškodit.“ A ona se zachvěla a vyvrhla takové množství uhlí a krve, že zůstala ležet jako mrtvá. Dominik přikázal, aby byla vynesena z kostela do jednoho domu a bylo o ni postaráno, dokud se nezotaví. Té sestře pak dal jméno Milena (Aimée). (Zázraky svatého Dominika, č. 5, v M.-H. VICAIRE, Saint Dominique, la vie apostolique, 1965, s. 110–111)

Vyhnání démona

Dosvědčeno během výslechů v Toulouse dvaceti sedmi svědky. Zkrácený notářský zápis tohoto řízení podepsalo tři sta osob.

Zázrak spojený s kázáním, jež odhání herezi: jistá Berengára (Berengère) svědčí v Toulouse o událostech z Prouilhe.

Berengára pod přísahou prohlašuje, že na vlastní oči viděla a na vlastní uši slyšela, jak blažený Dominik přiměl devět žen obrácených z bludu, aby se dívaly na démona, kterým bývaly posedlé. Démon se ukazoval coby kočka, jejíž oči velké jako oči býka se jevily jako plameny ohně, jazyk visící půl stopy se zdál být ohnivý a ocas měl polovinu sáhu. Samotná kočka dosahovala velikosti psa. Na příkaz světce jim zmizela z očí dírou pro lano ke zvonu. Naštěstí jim blažený Dominik nezapomněl doporučit, aby se nebály, když jim oznamoval, že jim ukáže pána, kterému sloužily. (Výpovědi svědků při procesu v Toulouse, shromážděné roku 1233, č. 23, v M.-H. VICAIRE, Saint Dominique, la vie apostolique, s. 84)

Zázrak s denárem

Jeden kněz v Toulouse dosvědčuje, jak nic nemůže zastavit ani zabránit kazateli ve volném průchodu…

Kněz Petr Bruneti vypovídá pod přísahou a dosvědčuje pravdivost všech článků. Dodává, že jednou, když světec na lodi přeplouval řeku, převozníci ho požádali, aby zaplatil denár. Na zaplacení neměl, oni ale trvali na denáru nebo nějaké zástavě. S tímto úmyslem na něj vztáhli ruce. Ale on upřel oči na zem, ukázal jim denár a řekl: „Seberte ze země to, co žádáte ode mě.“ Sebrali denár a nechali ho jít. (Výpovědi svědků při procesu v Toulouse, shromážděné roku 1233, č. 14, v M.-H. Vicaire, Saint Dominique, la vie apostolique, s. 80)

Zázrak spojený s kázáním

Bratr Buonviso svědčí během procesu v Boloni o tom, jak nařízení a modlitba Dominika zázračně doplnily nezkušenost novice.

Svědek připojuje následující událost. Když byl novicem, netknutý ještě studiem svatého Písma a bez zkušenosti s kázáním, nařídil mu bratr Dominik odebrat se z Boloně, kde se nacházel, do Plaisance, aby tam kázal. Nezkušený bratr se dovolával nedostatku schopností a chtěl být úkolu zproštěn. Ale blažený otec ho laskavými slovy přesvědčil, aby šel, a řekl mu: „Jdi s jistotou, neboť Pán bude s tebou a vloží ti na rty slova, která máš hlásat.“ Bratr poslechl, šel do Plaisance, kázal a Bůh obdařil jeho kázání takovou milostí, že tři bratři, poté, co ho slyšeli, vstoupili do Řádu kazatelů. (Výpovědi svědků při procesu v Boloni, shromážděné roku 1233, č. 24, v M.-H. Vicaire, Saint Dominique, la vie apostolique, s. 51)

Syn vdovy

Zázrak spojený s kázáním: událost dokládá, jak „Pán jim pomáhal a potvrzoval Slovo znameními, která je doprovázela (Mk 16, 20).“ Po Dominikově kázání následuje zázračný úkon utěšení…

Paní Tura, římská občanka z farnosti svatého Spasitele a původem z Buvalisca, měla velkou úctu ke svatému Dominikovi. Měla jediné dítě, které bylo stiženou těžkou nemocí. Jednou, když blažený Dominik kázal v římském kostele svatého Marka, žena tolik toužila slyšet z jeho úst slovo Boží, že nechala svého syna doma a vydala se do onoho kostela. Po kázání a návratu domů nalezla dítě mrtvé. Padla z toho na ni veliká bolest. Mlčky ji však přemohla a s důvěrou v Boha a zásluhy blaženého Dominika vzala svého syna a v doprovodu svých služebných se vydala za Dominikem ke svatému Sixtu, kde přebýval se svými bratry. V té době tam připravovali dům, v němž měly bydlet sestry, a protože se nechávalo kvůli dělníkům otevřeno, kdokoli se mohl dostat dovnitř. Paní Tura vešla a nalezla blaženého Dominika, jak stojí před vstupem do kapitulní síně, jako by na něco čekal. Když ho viděla, položila své dítě k jeho nohám, padla na tvář a s pláčem ho prosila, aby jí syna vrátil. Blažený Dominik byl jat soucitem nad tou velikou bolestí, trochu se vzdálil a krátce se pomodlil. Potom vstal, přistoupil k dítěti, udělal na něm znamení kříže, vzal ho za ruku, zvedl ho, a již plné života a zdraví ho odevzdal jeho matce s prosbou, aby o tom nemluvila. (Zázraky svatého Dominika, č. 1, v M.-H. VICAIRE, Saint Dominique, la vie apostolique, 1965, s. 103)

2. Zázraky slova, které uzdravuje a obnovuje tělo

Uzdravení jedné rekluzy

Jak blažený uskutečnil uzdravení ochořelé paže jedné rekluzy jako kdysi Pán (Mk 3, 1–6).

Jedna rekluza bydlela v zázemí kostela svaté Anastasie. Jmenovala se sestra Lucie, a předtím, než vstoupila do kláštera, byla několikrát spatřena sestrou Cecílií. Jednu paži měla vážně nemocnou. Tkáň a kůže byly natolik narušené snětí, že bylo vidět holou kost až k lokti. Blažený Dominik tudy často procházel ke svatému Sixtu a často ji navštěvoval. Jednoho dne, když byl u ní v doprovodu bratra Bertranda a několika dalších, ji požádal, aby mu ukázala nemocnou paži. Načež ona mu ji ukázala. Dominik ji požehnal znamením kříže a potom odešel. Pro zásluhy blaženého Dominika se pak úplně uzdravila. Tento zázrak dosvědčil sám blažený Dominik a bratr Bertrand, který byl s ním, který viděl a slyšel vše, co bylo řečeno. Vše vyprávěli sestře Cecílii a ostatním sestrám ze svatého Sixta. (Zázraky svatého Dominika, č. 13, v M.-H. Vicaire, Saint Dominique, la vie apostolique, s. 121–122)

Mírnost Dominikova vůči jeho vlastním

Jak Dominik, „vtělená mírnost“ (podle slov blahoslaveného Jordána Saského), uchystal svým synům a dcerám občerstvení za prvních jarních veder na konci doby postní.

Blažený Dominik přednesl dlouhé duchovní slovo a přinesl jim mnoho útěchy. Poté pravil: „Milé dcery, bylo by dobré se nějak osvěžit.“ Zavolal bratra celeráře Rogera a nechal přinést víno a pohár. Bratr přinesl, oč blažený Dominik požádal, a na pokyn Dominikův naplnil pohár vínem až po okraj. On jej poté požehnal, sám se napil jako první a po něm všichni přítomní bratři. Bylo zde přítomno 25 bratří, jak kleriků, tak laiků. Navzdory tomu, že se každý napil kolik chtěl, číše zůstala pořád stejně plná. Když se bratři napili, blažený Dominik řekl: „Ať se napijí i moje dcery.“ Zavolal sestru Nubii a řekl jí: „Obejdi všechny dokola, vezmi pohár a dej napít všem svým sestrám.“ Šla tedy doprovázena jednou sestrou, vzala číši naplněnou až po okraj. A přestože byla číše tak plná, ani kapička z ní neukápla. Všechny sestry z ní pily podle libosti, počínaje převorkou, potom všechny ostatní a blažený otec Dominik jim říkal: „Na vaše zdraví, mé dcery!“ Sester bylo na čtyři sta, všechny pily z této číše vína, kolik chtěly, a jeho množství se nijak nezměnilo. Naopak, číše zůstávala stejně plná, jako by se do ní víno dolévalo. Pak Dominik přikázal, aby se číše vrátila, a ona byla stejně plná jako na počátku. Dodneška nám uniká, jak se to stalo. (Zázraky svatého Dominika, č. 6, v M.-H. Vicaire, Saint Dominique, la vie apostolique, s. 112)

Uzdravení horečky

O tom, jak ruce otce bratří kazatelů uzdravují tělo podobně, jako jeho slovo léčí duši.

Kanovník Rajmund Major potvrzuje přesnost těchto slov a je vázán přísahou. Je přesvědčen, že blažený Dominik zůstal panicem. Dodává, že Dominik ho uzdravil z horečky vzkládáním svých rukou. (Výpovědi svědků při procesu v Toulouse, shromážděné roku 1233, č. 8, v M.-H. Vicaire, Saint Dominique, la vie apostolique, s. 79)

Zázrak s chlebem

Bratr Buonviso je čtvrtým svědkem z Boloně (9. srpna 1233). Vypráví, jak světec Dominik, po vzoru svého mistra, nasytil také těla.

Za časů, když byl zmíněný svědek hospodářem kláštera v Boloni a dohlížel nad službou bratří v refektáři, se jednoho postního dne stalo, že došel chleba. Bratr Dominik dal znamení, aby bratřím předložili chléb. Zmíněný bratr mu řekl, že chléb není. On tedy s jasnou tváří pozvedl ruce, chválil Pána a vzdával díky. V témž okamžiku vstoupili dva muži s koši v rukou. Jeden byl plný chleba, druhý sušených fíků, takže bratři měli dostatek jídla. Bratr to ví, protože toho byl svědkem. (Výpovědi svědků při procesu v Boloni, shromážděné roku 1233, č. 22–23, v M.-H. Vicaire, Saint Dominique, la vie apostolique, s. 50)

Zázračné rozmnožení chleba

Šestý svědek z Boloně, bratr Rudolf (12. srpna 1233), dosvědčuje, jak Dominik žil v každodenním životě slovo z Písma: „Bůh se postará (Gn 22, 8).“

Když v klášteře chyběl chléb či jiná základní potravina anebo víno, bratr šel pro Dominika a pravil mu: „Nemáme chleba,“ anebo „nemáme vína“. On mu odpovídal: „Jdi se pomodlit a Pán se postará.“ Šel se tedy modlit do kostela, často v doprovodu bratra Dominika a Bůh se staral, takže na stole bylo vždy to nejnutnější. Čas od času, na pokyn blaženého Dominika, svědek předkládal na stůl trochu zbývajícího chleba, co měli, a Pán doplňoval, co chybělo. (…) Svědek to ví, protože žil se svatým Dominikem a často viděl to, o čem právě mluvil. (Výpovědi svědků při procesu v Boloni, shromážděné roku 1233, č. 31, v M.-H. Vicaire, Saint Dominique, la vie apostolique, s. 57–58)

Synovec jednoho kardinála

O tom, jak milost zprostředkovaná svatým Dominikem je schopná obnovit to, co v nás bylo znetvořeno, jak se to stalo v případě jednoho velmi vážně zraněného mladíka.

Zmíněného dne, když blažený Dominik zaujal místo s kardinály Hugolinem, Štěpánem a Mikulášem, za přítomnosti abatyše a mnišek, hle, přispěchal jakýsi muž, rval si vousy a hlasitě naříkal: „Běda! Běda!“ Pobočníci se ptali, co se stalo. On nato: „Synovec monsignora Štěpána spadl s koně a leží mrtvý.“ Tento mladík se jmenoval Napoleon. Po této nešťastné zprávě, hnut dojetím, se strýc sesul do Dominikova náručí. Mezitím co ho podpírali, se Dominik zvedl, pokropil ho svěcenou vodou, nechal ho ležet a přišel na místo, kde spočívala mrtvola nevýslovně poraněná a strašně rozervaná. Dal ji přenést do jednoho domu za hradbou a poručil ji zde zavřít. Potom blažený Dominik požádal bratra Tankréda a další bratry, aby přichystali vše potřebné ke sloužení mše. (…) Po skončení mše se vrátil k tělu zesnulého doprovázen kardinály a jejich služebníky, stejně jako abatyší a sestrami. Svou přesvatou rukou vrátil rozbité údy do původního pořádku, všechny rozbité a roztrhané údy od hlavy až k patě. Pak se v prostraci a za ronění slz modlil u nosítek. Toto opakoval třikrát, upravil ještě znetvořenou tvář a další údy, zvedl se, učinil znamení kříže nad zesnulým a u lůžka zesnulého pozvedl své ruce k nebi (Jan 11, 41). Božskou mocí byl nadzvednut nad zem do výšky zvíce jednoho lokte a hlasitě zvolal: „Mladý Napoleone, přikazuji ti ve jménu našeho Pána Ježíše Krista, vstaň.“ (Lk 7, 14; Sk 3, 6) Před zraky zástupu, který se mezitím shromáždil k té velké podívané, se mladík napřímil (Lk 8, 55), živý a zdravý, a řekl blaženému Dominikovi: „Otče, dej mi najíst.“ (Mk 6, 43) Blažený Dominik mu tedy dal najíst a napít a vrátil ho strýci (Lk 7, 15) ve zdraví a radosti bez jediné stopy po zranění. Zůstal bezvládný od rána až do třetí hodiny odpolední. Tento velký zázrak, jak je tu podán, vyprávěla sestra Cecílie. Byla přítomna u toho, co zde říkáme, a vše slyšela na vlastní uši a viděla na vlastní oči. (Zázraky svatého Dominika, č. 2, v M.-H. Vicaire, Saint Dominique, la vie apostolique, s. 105–107)

Dokonce i po smrti…

Vícero svědků dosvědčuje zázračná uzdravení u hrobu svatého Dominika. Mezi nimi i bratr Vilém z Montferratu, 7. srpna 1233 v Boloni, a bratr Pavel z Benátek, 14. srpna tamtéž.

Svědek pak viděl vícero osob stižených rozličnými závažnými neduhy, které byly uzdraveny pro zásluhy blaženého Dominika. (Výpovědi svědků při procesu v Boloni, shromážděné roku 1233, č. 16, v M.-H. Vicaire, Saint Dominique, la vie apostolique, s. 46)

Nakonec ještě dodává, že minulou neděli cestoval z Benátek do Boloně, aby předložil toto svědectví. Jenže ještě téhož večera ho stihla prudká bolest v zádech a ledvinách, která ho obvykle souží několik dní. Ve strachu, že nebude s to přinést své svědectví, uchýlil se k hrobce blaženého Dominika a velmi zbožně ho prosil, aby mu přispěchal na pomoc a ráčil ho uzdravit. A téměř okamžitě bolesti ustoupily. (Výpovědi svědků při procesu v Boloni, shromážděné roku 1233, č. 45, v M.-H. Vicaire, Saint Dominique, la vie apostolique, s. 70)

3. Zázraky spjaté se zbožností

Vidění nebe

V tomto případě je tím, kdo má prospěch ze zázraku, samotný blažený otec Dominik… on, a celý jeho řád.

Blažený Dominik se při rozjímání vrátil na místo, kde byl dříve, a hle, náhle byl v duchu uchvácen před Boha. Uviděl Pána a blaženou Pannu sedící po jeho pravici; zdálo se přitom, že Naše Paní byla oděna pláštěm barvy safíru. A blažený Dominik, rozhlížeje se kolem sebe, viděl před Bohem řeholníky ze všech řádů, nemohl však vůbec najít ten svůj. Začal hořce plakat a držel se opodál, neboť se neodvažoval k Pánovi a jeho matce přiblížit. Panna Maria mu dala rukou znamení, aby přistoupil. I přesto se ale neodvažoval přistoupit, dokud jej nezavolal rovněž Pán. Blažený Dominik tedy přistoupil a v slzách před nimi padl na tvář. Pán mu řekl, aby povstal, a když to udělal, zeptal se ho: „Pročpak tak hořce pláčeš?“ Odpověděl: „Pláču tak, neboť zde vidím řeholníky ze všech řádů, ale z toho mého nevidím vůbec nikoho.“ Pán mu řekl: „Chceš vidět svůj řád?“ „Ano, Pane,“ odpověděl blažený Dominik s chvěním. Pán tedy položil ruku na rameno blažené Panny a řekl blaženému Dominikovi: „Svěřil jsem tvůj řád svojí matce.“ A znovu mu řekl: „Chceš ho za každou cenu vidět?“ „Ano, Pane,“ odpověděl. Blažená Panna tedy rozevřela plášť, jímž byla oděna a rozprostřela jej před blaženým Dominikem. Plášť byl tak veliký, že se zdál pokrývat celou nebeskou vlast a on pod ním uviděl veliké množství bratří. Blažený Dominik tedy padl na tvář, vzdal díky Bohu a jeho matce blažené Marii a vidění zmizelo. Přišel hned k sobě a okamžitě zazvonil k matutinu. […] Blažený Dominik samotný vypověděl toto vidění sestře Cecílii a dalším sestrám od Svatého Sixta, ale tak, jako by se přihodilo někomu jinému. Ale bratři, kteří jej doprovázeli a kteří to slyšeli od něj samotného, naznačovali sestrám, že se ve skutečnosti jednalo o něj samotného. (Zázraky svatého Dominika, č. 7, v M.-H. VICAIRE, Saint Dominique, la vie apostolique, s. 115–116)

Zázrak spjatý s modlitbou

Jeden svědek při procesu v Toulouse ukazuje, jak mocná je modlitba světce.

Raymond de Sanches tvrdí, že blažený Dominik vymohl jednoho dne díky svojí modlitbě uzdravení jedné mladé dívky. Její matka jej přišla úpěnlivě prosit, aby ji navštívil, a on jí řekl: Vraťte se k vaší dceři, budu se za ni modlit. A ta žena dosvědčuje, že její dcera se druhého dne uzdravila. (Výpovědi svědků při procesu v Toulouse, shromážděné roku 1233, č. 24, v M.-H. VICAIRE, Saint Dominique, la vie apostolique, s. 84)

Nebeská vůně

Jeden svědek z Boloně popisuje takto zázrak rozšíření nadpřirozené vůně během přenesení světcových ostatků (24. května 1233).

Nevěděl, jaké vonné tresti ji připsat, ale zdálo se mu, že přesahovala všechny přirozené vůně. Nevěří, že by mohla existovat taková a tak silná vůně jinak, než díky Božímu zázraku. (Výpovědi svědků při procesu v Boloni, shromážděné roku 1233, č. 23, v M.-H. VICAIRE, Saint Dominique, la vie apostolique, s. 50)

Podobně svědčí blahoslavený Jordán Saský, magistr řádu v letech 1222 až 1237.

Jakmile je deska zvednuta, začíná z otvoru vystupovat úžasná vůně. Přítomní jsou ohromeni a ptají se sami sebe, co je to za vůni. Jsou ochromeni a vyděšeni, padají na zem. Tryskají slzy plné sladkosti, které se mísí s radostí. Bázeň a naděje se utkávají na uzavřeném kolbišti duše a vrhají se do úchvatných bojů před onou nadpřirozenou vůní, jejíž líbeznost je cítit. My sami jsme cítili sladkost té vůně a svědčíme o tom, co jsme viděli a cítili. Ačkoli nás naše zanícení nutilo zůstat u Dominikova těla velmi dlouho, nemohli jsme se tak veliké sladkosti nasytit. Dotkl-li se někdo těla rukou, opaskem či čímkoli jiným, ona vůně na té věci delší dobu zůstala. Tělo bylo odneseno do mramorového hrobu, aby bylo pohřbeno s vonnými látkami, jež mu byly určeny. Ta úžasná vůně vystupovala z těla světce, dokazujíc jasně všem, že ten člověk byl dobrou vůní Kristovou (2 Kor 2, 15). (Bl. Jordán Saský, Dopisy, MOPH 5, Roma, 1900)

Během pozdvihování

„Plakával velmi hojně a velmi často; slzy byly jeho pokrmem, ve dne i v noci, ve dne především když slavil mši“ (Bl. Jordán Saský); sestra Cecílie svědčí o zázraku, jehož se dostalo blaženému Dominikovi během pozdvihování.

Poté blažený Dominik řekl bratru Tancredovi a ostatním bratřím, kteří jej doprovázeli, aby připravili všechno na mši. Byli tam blažený Dominik, kardinálové a jejich družina; nacházela se tam rovněž abatyše a její mnišky, neboť kardinálové a blažený Dominik ji měli ve velké úctě pro její svatost. Blažený Dominik tedy slavil mši s velikou hojností slz. Když dospěl k pozdvihování těla Páně a podle zvyku je držel v rukou a pozdvihoval, hle, před očima a k ohromení všech přítomných byl on sám pozvednut ze země do výšky jednoho lokte. (Zázraky svatého Dominika, č. 2, v M.-H. VICAIRE, Saint Dominique, la vie apostolique, s. 106)

4. Tradice „Seignadou“

Tradice „Seignadou“

Je třeba počkat čtyři století po založení řádu, než dochází k zformulování vyprávění o tomto zázraku. Je to zvláštní zázrak, neboť nemá svědky: Dominik je první a jediný člověk, který z něj má prospěch. Prostřednictvím nadpřirozené události je mu ukázána pravda o Božím úradku pro jeho rodící se řád. Lze o tom číst ve sbírkách sedmnáctého století — v Cambefortově (1646), Rechacově (1647) a Percinově (1693). Poslechněme si, jak tuto událost interpretuje fr. Humbert-Marie Vicaire, historik dvacátého století.

Jednoho večera zasvěceného horlivé modlitbě měl Dominik vidět ze skalního výběžku plamen sestupující na Prouilhe. Jméno Seignadou (Senhador, ‚místo znamení‘) — jež je terase dáváno nejméně od čtrnáctého století — by odsud mělo pocházet, pokud to ovšem není naopak, a legenda nepochází z něj. Kříž a kaple svatého Dominika dnes připomínají tuto tradici. Ať už jsou její hodnota a její zdroj jakékoli, připomíná jednu hlubokou skutečnost: jistotu, již získal na terase svatý Dominik o tom, že má na tomto území uskutečnit poslání, k němuž byl volán již od dětství v San-Jorge de Caleruega, a že Prouilhe má být centrem jeho nadpřirozeného poslání.

Jméno dotyčného místa je striktně okcitánského původu: signatorium neexistuje v latině, je to výtvor na bázi dormitorium za účelem redakce listin v latině. Termín ale existuje v okcitánštině a Languedočan Percin jej překládá přesně a jedině prostřednictvím ‚místo znamení‘, místo, kde si někdo dělá znamení, kde někdo dává znamení, kde někdo vidí znamení. (H.-M. VICAIRE, Histoire de saint Dominique, Paris, Éd. du Cerf, 2004, s. 245)

Chronologie života svatého Dominika

Previous Next
1170

Dominik se narodil na počátku 70. let 12. století v malém kastilském městě Caleruega, nedaleko velkého benediktinského opatství Santo Domingo de Silos. To je jistě důvod, proč dostal jméno Dominik. Jeho rodiče Jana a Felix byli bezpochyby významnými osobnostmi, tradicí považovanými za potomky dvou vznešených rodin, Aza a Guzman. Z jejich manželství se narodili nejméně tři synové: Mannes, jeden další syn a Dominik. Rodinu provází pověst svatosti.

1215

Petr Seila a Tomáš skládají řeholní profesi (přesné datum neznáme) do rukou mistra Dominika, pod dohledem biskupa Fulka z Toulouse.

25. dubna

Mistr Dominik jakožto představený komunity dostává část dědictví Petra Seily. Jeho součástí je i nynější Dům Petra Seily, jenž se podle notářského zápisu nachází naproti římské hradbě na jihu města.

Petru Seilovi je připisována tato věta: „Ne já jsem vstoupil do řádu, to řád vstoupil do mého domu.“

28. srpna

Jan z Navarry přijímá v Toulouse hábit a skládá profesi do Dominikových rukou. Mezi říjnem a listopadem Dominik doprovází Fulka do Říma na IV. lateránský koncil. Dominik předkládá papežovi projekt svého řádu. Inocenc III. jej ústně potvrzuje.

Kolem 1187

Směr, kterým se má ubírat život mladého Dominika, je určen rodiči. Vybírají pro něj církevní dráhu. Jeden z jeho strýčků, kněz, mu poskytuje první vzdělání. Poté je poslán na univerzitu v Palencii, kde studuje sedm svobodných umění a poté teologii.

1196–1198

Dominik prodává v Palencii své knihy, aby pomohl obětem hladomoru. Prohlašuje: „Nechci studovat z mrtvých kůží, zatímco lidé umírají hladem.“ Krátce poté se v Osmě, za vlády biskupa Martina, připojuje ke kapitule řeholních kanovníků, jejímž převorem je Diego.

1203–1204

V roce 1201 se Diego stává v Osmě biskupem. Mezi 4. říjnem 1203 a 26. únorem 1204 se vydává do Dánska, aby tam vyjednal sňatek pro syna kastilského krále. Dominik ho doprovází a objevuje díky tomu albigenskou herezi, pustošící jižní Francii. Věřící lid očekává od duchovenstva vynikající svatost, jež by odpovídala evangelijnímu ideálu apoštola, putujícího v chudobě, pěšky. Toto obecné očekávání otevírá dveře celé vlně heretických kazatelů, více či méně zasažených manicheismem. Přísnost života těchto kazatelů se lidu zdá být zárukou pravdivosti: jeví se jim jako spravedliví.

Když Diego a Dominik projíždějí přes Toulouse, jsou ubytováni jedním heretikem. Dominik probdí celou noc, aby hostitele přesvědčil o pravdě katolické víry, a nakonec dosáhne jeho obrácení.

1205

Po první diplomatické cestě do Dánska a návratu do Španělska se Diego znovu vydává na cestu: tentokrát aby z Dánska do Kastilie doprovodil princovu snoubenku. Dominik jede opět s ním. Snoubenka patrně umírá nebo si vybírá vstup do řeholního stavu; v každém případě tak biskupovo poslání končí. Diego a Dominik jsou zasaženi vyprávěním biskupa z Lundu a chtějí odejít k pohanským Kumánům, aby jim přinesli Evangelium. Papež Inocenc III. však odmítá tuto velkorysou nabídku a posílá kastilské duchovní zpátky do jejich diecéze.

1206

Na počátku roku 1206 se Diego a Dominik setkávají v Montpelier s papežskými legáty, kteří mají za úkol obrátit heretiky na katolickou víru. Diego jim radí jít pěšky, bez zlata a bez peněz, jako „muži evangelia“, aby tak vyvrátili lidový antiklerikalismus. Diego odesílá svá zavazadla a svůj doprovod zpátky do Osmy a s dvěma legáty, a bezpochyby také s Dominikem, se vydává kázat proti herezi.

1206–1207

Před začátkem listopadu 1206 se Diego znovu objevuje před papežem Inocencem III., aby mu navrhl organizaci dlouhodobé misie na jihu Francie. Kazatelé musí pracovat v radikální chudobě. Papež píše v tomto smyslu cisterciáckému legátu Raulovi z Fonfroide a dovoluje mu provést mezi řeholníky nábor kazatelů proti herezi. Diego se vrací na jih Francie, bezpochyby vybaven papežským pověřením, a na konci roku 1206 tam zřizuje středisko kazatelského působení (predicatio) zaměřené na Prouilhe, jehož faktickým vůdcem se stává Dominik.

Na konci roku 1206, nebo na počátku roku 1207, na Dominikovu žádost, daruje toulouský biskup Fulko Diegovi kostel v Prouilhe, aby tam ženy „obrácené kazateli proti herezi“ mohly vést řeholní život.

1207

V březnu nebo dubnu 1207 se Diego a Dominik podílejí na velké disputaci s heretiky v Montrealu. Tato veřejná rozprava dvou soupeřících táborů strhuje stovky posluchačů. Zázrak nakonec stvrzuje vítězství katolické strany. Na místo přijíždějí cisterciáčtí kazatelé a s nimi také známý opat Arnaud Amaury, který se setkává s biskupy z regionu. Diego se poté vrací do Španělska a 30. prosince 1207 umírá. Dominik zůstává v Languedoku. Podle Jana z Navary měl být vybrán za biskupa v Comminges, což však odmítl.

Zahájení křížové výpravy proti Albigenským v roce 1208 fakticky znamená začátek občanské války.

1213–1214

Od ledna 1213 do května 1214 Dominik přebývá v Carcassonnu jako vikář biskupa Víta. Jeho společníkem na cestách („sociem“) je Štěpán z Mét, pozdější dominikán.

Do Carcassonnu se vrací v červnu 1214, kvůli sňatku Amauryho z Montfortu.

V roce 1214 je Dominik jmenován — buď samotným legátem Petrem z Beneventa, nebo jménem legáta biskupem Fulkem — představeným střediska kazatelského působení (predicatio) v Prouilhe. Zároveň jsou mu přiděleny také výnosy z Fanjeaux, díky čemuž získává prostředky pro financování své mise.

1215

Na počátku roku 1215 se Dominikovi „oddávají“ Petr Seila (Pierre Seilhan) a Tomáš. 25. dubna 1215 bratři Seilové dělí své dědictví. Dominik dostává pro sebe a pro své následovníky část náležející Petrovi. Součástí dědictví je i dům, ve kterém se Dominik usazuje se šesti společníky. Společně navštěvují přednášky z teologie, vyučované v ten čas v Toulouse jedním mistrem.

Kolem května 1215 Fulko dává natrvalo Dominikově skupině statut diecézních kazatelů, kteří jsou „povoláni jít pěšky, v evangelní chudobě, a kázat pravdu evangelia“.

Podzim 1215

Dominik a Fulko z Toulouse na Lateránském koncilu

Na podzim 1215 Dominik doprovází toulouského biskupa Fulka do Říma, na Lateránský koncil. 8. října 1215 Inocenc III. bere pod svou ochranu komunitu v Prouilhe, i hmotná dobra k ní náležející. Papež, namísto okamžitého schválení „kázání“ (predicatio) v Toulouse, doporučuje Dominikovi, aby se vrátil ke svým společníkům a spolu s nimi vybral pro své společenství nějakou již schválenou řeholi. Potom že mu dá požadované potvrzení.

1216

Organizace společného života Dominika a jeho společníků

Na počátku roku 1216, když se vrací z Lateránského koncilu zpátky do Toulouse, se Dominik a jeho druhové rozhodnou přijmout za vlastní řeholi svatého Augustina. Při sestavování knihy zvyklostí pak kromě toho využívají také některé části z knihy zvyklostí řádu premonstrátského. Zříkají se také vlastnictví obdělávatelných pozemků (possessiones).

V červenci 1216 toulouská diecéze svěřuje Dominikovi a jeho druhům kostel Saint-Romain.

Podzim 1216

Po smrti papeže Inocence III. a zvolení Honoria III. se Dominik musí znovu vydat do Říma, aby požádal nového papeže o schválení, které mu slíbil jeho předchůdce. 22. prosince 1216 je stávající společenství od Saint-Romain schváleno papežskou bulou.

1217

Papež Honorius III. uděluje Dominikovi další buly, jimiž rozšiřuje misi toulouských hlasatelů evangelia a potvrzuje jejich „kazatelské“ poslání.

Kromě toho se Dominik v průběhu svého římského pobytu v roce 1217 svěřuje Vilémovi z Montferratu, s nímž se seznámil u kardinála Hugolina, se svou touhu vydat se kázat evangelium pohanům „v Prusku a v dalších severských regionech“.

Srpen 1217

Po návratu do Languedoku se Dominik rozhodne rozptýlit skupinku bratří, kteří se k němu přidali. Patrně si je vědom vratkosti postavení Šimona z Montfortu a hrozeb s tím souvisejících pro společenství od Saint-Romain. Namísto toho, aby zval pařížské teology do Toulouse, rozhoduje se vyslat bratry do Paříže, aby tam studovali a zřídili tam konvent. Další posílá do Španělska.

Bratr Matouš je v průběhu léta 1217 vybrán za „opata“ bratří vyslaných do Paříže. Dostává tento titul, protože se předpokládalo, že řád se bude dále rozvíjet podle modelu jednoho centrálního opatství s několika přidruženými převorstvími. Kazatelé, kteří se rozhodli následovat Dominika, se přizpůsobují statutu řeholních kanovníků.

Konec roku 1217

Na konci roku 1217 na sebe kazatelé v Paříži přitahují pozornost. Usazují se při farnosti Svatého Jakuba, díky čemuž získávají přezdívku „Jakobíni“ (podle latinské formy jména Jakub: „Jacobus“). Všímá si jich Jordán Saský. Ten pak v roce 1218 nebo 1219 začíná sepisovat knihu o počátcích řádu, známou jako „Libellus“.

1217–1218

Přibližně v polovině prosince roku 1217 se Dominik vydává do Říma, aby papeži Honoriovi III. podal informace o aktuální situaci řádu. V té době se rozhoduje také vyslat bratry do Boloně.

V průběhu tohoto římského pobytu, v roce 1218, se Dominik seznamuje s Reginaldem, děkanem kolegiátní kapituly Saint-Aignan z Orleansu, který v Římě doprovází svého biskupa. Reginald sní o životě zasvěceném kázání a chudobě. Onemocní, po zjevení Panny Marie vyslovuje úmysl vstoupit do řádu a nakonec složí profesi do Dominikových rukou. Ten ho posílá do Boloně jako svého vikáře.

11. února 1218 dostává Dominik první bulu doporučující jeho bratry, adresovanou prelátům celé církve. V tomto dokumentu se poprvé vyskytuje výraz fratres ordinis praedicatorum (česky: bratři řádu kazatelského). Honorius tak s konečnou platností dává Dominikovu řádu jméno. Vzhledem k budoucím fundacím je pořízeno několik kopií buly.

1218

V květnu 1218 se Dominik odebírá do Boloně a odtud pokračuje společně s Petrem Seilou a několika druhy do Španělska. Je možné, že v průběhu cesty zanechal několik bratří v Narbonne, aby tam založili klášter.

Když se dozvídá o smrti Šimona z Montfortu (25. května 1218), posílá Petra Seilu do Paříže, aby odtamtud přivedl bratry určené k fundaci v Limoges. V Madridu Dominik dává hábit sestrám žijícím v klášteře, který tam byl zřízen podle modelu kláštera v Prouilhe.

Před Vánocemi 1218 se ocitá v Segovii, kde zakládá první španělský konvent bratří.

1219

V roce 1219 po svém návratu ze Španělska se Dominik vydává přes Toulouse do Paříže. Bezpochyby právě v této době dává bratřím z jihu Francie, pod vedením bratra Bertranda z Garrigua, autonomii.

Stejného roku v Paříži Dominik vyzývá bratry, aby se navrátili ke způsobu života, který praktikovali v Toulouse, na počátku svého poslání. Navrhuje, ovšem bez úspěchu, aby časná správa klášterů byla svěřena bratrům spolupracovníkům. Stále ještě v Paříži přijímá Dominik do řádu Viléma z Montferratu (Guillaume de Montferrat) a spolu s ním plánuje misii u Saracénů a Kumánů. Nevzdal se svého snu stát se misionářem u pohanů.

Léto 1219

V polovině srpna 1219 přichází Dominik do Boloně. Najde tam vzkvétající klášter — zvláště díky kvalitě nových bratří, které do řádu přijal Reginald — a rozhoduje se vyslat posledně jmenovaného do Paříže.

Ještě v Boloni Dominik přijímá profesi Diany Andalo a zavazuje se vybudovat „dům pro mnišky, jenž by nesl jméno řádu“. Řád se rozvíjí zvláště na severu Itálie, jsou založeny konventy ve Florencii, Bergamu, Milánu a Veroně.

Říjen 1219

Dominik se ve Viterbu setkává s papežem Honoriem III. Žádá od něj doporučující buly pro nové fundace a chce také papeži svěřit dvě své touhy: slavit v roce 1220 generální kapitulu a vydat se na misie k pohanům. Honorius III. nicméně Dominikovi svěřuje úkol shromáždit všechny římské mnišky do nového kláštera při bazilice svatého Sixta, a tak rozbíjí jeho misionářské naděje.

Ve snaze splnit přání Honoria III. Dominik zamýšlí povolat z Prouilhe několik bratrů a sester. Mezitím na jeho pokyn přichází do Říma několik bratrů z Boloně. Dominik je nastěhuje ke svatému Sixtovi, čímž narychlo zakládá konvent v Římě.

Prosinec 1219

Někdy kolem prosince roku 1219 Dominik přijímá do řádu jednoho kněze z Friesachu (Korutany). Dovoluje mu vrátit se do vlasti, s úkolem založit tam konvent. Tímto způsobem Dominik umožnil zrození řádu v germánském světě.

Květen 1220

Od 20. května 1220 je v Boloni slavena první generální kapitula řádu. Dominik se podřizuje autoritě kapituly. Bratři ho žádají, aby pokračoval ve vykonávání úřadu magistra řádu. Některé části konstitucí jsou upraveny („monastická“ část), některé jsou vůbec poprvé sepsány (organizace řádu). Řád se zříká pozemků i jiných pravidelných příjmů. Kapitula rozhoduje o založení konventu v Palencii. Dva bratři se vydávají založit klášter ve Švédsku, tento pokus však končí nezdarem.

U příležitosti kapituly v roce 1220 (nebo kapituly 1221) Dominik posílá dopis mniškám do Madridu, o které se stará jeho bratr Mannes.

Po kapitule Dominik zůstává ještě nějaký čas v Boloni. Nicméně v červnu 1220 se odebírá do Milána.

Leden 1221

V lednu 1221 se Dominik vrací do Říma. Stavba kláštera u svatého Sixta je před dokončením. Dominik spolupracuje se třemi kardinály na sestavení konstitucí pro mnišky.

28. února 1221 vstupují do kláštera u svatého Sixta první mnišky (včetně sestry Cecílie), dostávají dominikánský hábit a skládají profesi do Dominikových rukou. Většina bratří je přesunuta ke svaté Sabině, kterou papež dává řádu. Dominikův sen zcela se oddat obrácení pohanů znovu ožívá. V čase, který zbývá do jeho nikdy neuskutečněného odchodu, se věnuje formaci sester u svatého Sixta. Povolává si k tomu na pomoc osm sester z Prouilhe, včetně sestry Blanky, budoucí převorky.

Červen 1221

2. června 1221 začíná v Boloni druhá generální kapitula řádu. Při ní slovo „provincie“ získalo svůj technický smysl. Bratři jsou posláni do Anglie, Maďarska, Dánska, Polska a možná také do Řecka.

Červenec 1221

V červenci 1221 cestuje Dominik společně s bratrem Pavlem z Benátek v oblasti kolem Trevíza. Na konci měsíce se vrací velmi unavený do Boloně a vážně onemocní.

6. srpen 1221

Dominik umírá v Boloni 6. srpna 1221. Říká se, že se u jeho hrobu dějí zázraky. Bratři se snaží vznikající kult potlačit. Bojí se totiž, že kvůli tomu budou obviněni z touhy po penězích.

Jordán Saský přijíždí do Boloně krátce po smrti Dominikově. Znovu se vrací k sepisování Libellu, které však musí brzy přerušit. Libellus tak zůstává nedokončený.

1233

V roce 1233 kázání Jana z Vicenze a dalších kazatelů probouzí obnovu Dominikova kultu. Bratři shromažďují svědecké výpovědi o zázračně uzdravených osobách a posílají je papeži.

24. května 1233

V průběhu slavnostního přenesení Dominikova těla se z hrobu line úžasná vůně. Ta přetrvává ještě i osm dní poté, když jsou ostatky vystaveny k uctívání bratří, kteří se nemohli zúčastnit přenesení. V průběhu léta 1234 probíhá oficiální šetření ve věci svatosti a zázraků svatého Dominika.

3. července 1234

3. července 1234 je Dominik v Rieti prohlášen papežem Řehořem IX. za svatého.

FacebookTwitterGoogle Bookmarks